Jak strašná věc, tmy čiré van a dutí,
pout očí bezcílná po uzavřených zdech,
pád ticha s výsostí jak mrtvé lavin hnutí,
růst marné myšlenky tak skrytý jako mech.
Stav těžké mrákoty když dominuje v duši
nad všemi živými sny, zdáním, pocity,
když v prázdném bezmezí tvar určitý se ruší,
rys hmotných rozměrů je temnem ubitý.
Když v nicotě se absolutní ztrácí
tvá úsilná a truchlá představa,
tep srdce vadne v Sisifosské práci,
takt mizícího žití udává.
Třpyt kapek vodních kluzce k zemi kane
a vlhčí kvádry neprodyšných zdiv,
za mrtvou chvílí jiná chvíle vstane
a povadne, než rozvila se, dřív.
Vlá sivá pavuč jako velum smrti
s čel práchnivých a zašlých spuštěné,
tlak sféry pusté chabá prsa drtí
jak podstatou a vahou kamene.
Jen jedna z hvězdic kosmu se sem chýlí
tak mysticky a mrazně ubledlá;
pro pohled její ze sta tisíc mílí
by touha vězně zemřít dovedla.