My hudbu slýchali, jež přehlušila stony
a vraceli se tupí od Verony,
již chladí Adiže,
neb cena žití tehdáž byla nízká,
zřel, kdo měl oči, na smrt svoji z blízka,
jak možno nejblíže.
A větrem od Alp, váním z mořské strany,
vlál proměnlivě prapor nadýmaný
jak hračka sil
a orel černý, krutou kloně hlavu,
byl očím našim vydán za potravu,
však kleslý byl.
Tak táhli jsme. Kol na všem dal se čísti
znak ukrývané msty a nenávisti,
jež doutná po leta...
Dnes staří jsme. Svět horší je než kdysi,
kříž záslužný už na skeletu visí.
Smrt budiž prokleta!!