Schýlila se stará hlava,
osněžená celá,
vzkazy věčna přijímala
a je navracela;
do vzpomínek pohroužena
sotvaže se hnula,
tak jako by na dně doby
tkvěla utonulá.
Vzpomínala stará hlava,
vzpomínala na dny,
kdy byl život prozářený,
poklidný a snadný.
Kdy se bystré vody země
vzdalovaly s chvatem,
zdvihaly se lesy k nebi
na podkladě zlatém.
Dýchávala parná pole
sytým chlebem žití,
len kdy svoje plaché oči
váhal otevříti.
Od mateřídoušky, kmínu
volný kraj byl nassát,
skřivan vbitý v podnebesí
neustával jásat.
Lipový květ houpal včely,
omamoval jetel,
pampelišky plápolaly
v milionu světel.
Jabloně a třešně v sadu
pýřily se sladce
jako tílka obdechnutá
šatem z konfirmace.
Schýlila se stará hlava,
osněžila celá,
vzkazy věčna přijímala
a je navracela.