Tvá sláva, Říme, vzbouzí ozvuk šerý,
jak kámen padlý ve tmách do Tibery
se sypkých skal,
jenž, jako by se nedostával ke dnu
však hloub a hloub by dral se k nedohlednu
a zanikal.
Tvá síla mrtvá líbá všecky věky
a chlad i tíž se cítí ze Seneky,
zní dutě ret;
již proudům krve nelze, by se hnuly,
a přezírá se rozkaz Caliguly.
My zabíjet?
Tvá síla, Říme, enervuje, leká,
dnes úzkost jen se vrhá na člověka
tak jako had
a vzbouzí v prsou ohlas velmi šerý
jak kámen ssutý ve tmách do Tibery,
jenž nedopad’.