Jen zlato, modř se uzří mísit s bělí
a oblaky jak kantátu by pěly
lehkou a vlavou,
i míza hojná, sladkohořká v stromě
jak tělem krev se bouří podvědomě,
srdcem i hlavou.
A zlatem orsej svobodu svou platí,
všem pukům se lze volně otvírati
a stéblům praskat,
a mluvit těm, kdo posud stáli němi,
i vláhám jarním tiše klesat k zemi
za šumu kaskád.
Lze naznačit jen ostýchavou řečí,
těch, pokorně již na kolenou klečí,
čím prsa planou
a hledět zrakem krokusu, tak měkkým,
svůj plachý pohled vyměnit si s někým
na uvítanou.
Ze všech stran světa v souhře věčných zvonic
se čistá, vroucí symfonie roníc
po širém kraji,
jak vítr vzruší myšlenkové lesy,
strom každý ze sna lehce povzdechne si,
jak ožívají.
Vod rythmus hladký, uvolněný spěchá,
svá čela sklání podražec a lecha
jak zmatkem jaty;
jsou zření tvá i představy tvé ranné,
pel nad jívami nepokojně tane,
jsa všecek zlatý.