Vyhořel západ v mnohá prisma žhavá,
z kosmické sopky řinula se láva
odněkud ze dna,
záplava sladká tolik, jak je hrozná,
v kratičké chvíli zpupná duše pozná,
kterak je bědná.
Zelené nebe jako moře siná,
topas i granát v nitru pohasíná,
vulkán se tiší,
na cestu k ráji padly stíny prvé,
není už ohně, není tolik krve,
je nám však bližší.
Vyhořel západ. Krátery se temní,
zmlkají vroucí vary vnitrozemní,
smráká se v ladech,
oheň už vydal ničivé své síly,
prostřel se šírem smutně po něm zbylý
růžový nádech.
Sladko je nyní za soumraku v poli,
kamenný světec s ozlacenou holí
v pískovci sivém
v zániku světel obrovitě vzrůstá,
hraní se jako silueta pustá
tajem a divem.
Vyploula první zádumčivá hvězda,
ani se jiskrou vesmírnou být nezdá
ze země zřenou,
tak jako ruka na znamení skrytá
v nesmírné dálce pochodní když kmitá
pol umořenou.