Den dokonal a utichali drozdi,
byl zbaven dobra volný, širý svět,
jak chodce krok, jenž v klášteře se zpozdí,
by rozléhal se táhle naposled.
Hvozd nedal dechu. Z únavy či z žele
strom stromu cizí chmuřil se a spal...
Takovou žádost, živ být bez přítele
na věčné časy, les ten vzbuzoval.
Takou pak lítost z osamění svého,
z něhož by vzešly muky blažené,
tajenou hořkost toho pocestného,
kterého každý z prahu zažene.