Ve spícím městě všecka okna slepá.
Kol čiší chladno. Atmosféra sklepa
a vlhký smoud.
Tma, sestra klidu němým kynem zve tě,
jen prsa chrámu v těžké silhouetě
zříš matně pnout.
Tma roste ze tmy. Uplývá a vlaje.
Ty nemůžeš, že smysly namáhaje
dlít mimo ni,
jak prorva v kosmu jeví se ti velká,
z níž sama Smrt, ta tichá ničitelka
se vyroní.
Cvak hodin věžních měří podle práva,
taj života ti k rozluštění dává
a chvíle plení;
vše, co jsi volal, jsou jen slova plochá,
svět, ticho v něm, se s dravostí jen kochá
v tvém osamění.