Vždy chlad a mír a noc má konce nemá,
chod světel sirý plní oblohu,
stráž noční bloudí mými smysly všema,
že zdravým spánkem usnout nemohu.
A vládne ticho na dvoře i v domě,
mé hlubé vzdechy udusiti chtíc,
muž zhynulý tu chvíli sstoupil pro mě
a zbouřil nohy, ruce mé i líc.
A kde mne líbal, zjitřila se rána,
pod srdcem rušným mrtvý vzrostl cit.
Já bděla jsem až do bílého rána,
jak z kříže sňatá zdála jsem se být.