Luk parných síla, vání lad, jak z živého by duch jen vzat
byl okřídleně schvělý,
jak ze květů všech vyvátá jen étherická podstata
by tála v díle včely.
Zář slunce jak by sílící se s prachem pelu v směsici
ve zlatě medu skrýval,
do číše z vosku jak by lil se výron sladkých zemních sil
co jantarový příval.
A jak by plodné půdy sen byl z hlubin bytí vynesen
na třpytné světlo denní,
i prchlé jara měsíce jak sloučeny se jevíce
co jedno okamžení.
Též chvění růstu, zrání čas se v ambrosii včelí zas
jak tajný prvek zjeví,
dech lípy šumné, střemchy, jív, snem hlavu kdys ti opojiv,
jež o tajemstvích neví.
A jetel plný vírných míz z ní voní zas, jak voněl kdys
na rozvlněném lánu...
I rdesno voní prostičce. Jdeš po mystické cestičce,
již’s našel vyšlapánu.
Tak smysly tvé med opíjí, jak ve vesmírné chemii
když dechů sbor se spojí.
Klid země zjímán v medu jest. Žár slunce, jenž dal růžím kvést,
jichž anemičnost hojí.