Na dny mé dětské pamět smytá
jak záře, která v dálce kmitá,
a vzdech, jejž vítr zanáší...
Je hořký čas, však ještě vždycky
chci vídat nimbus poetický
plát nad betlemskou salaší.
Chci slyšet táhle kvičet dudy,
zpěv molový a ohněm chudý,
po nočním kraji rozneslý
a pasáky, již kvapí z polí
v své kůži ovčí, s dlouhou holí,
jak stojí potmě u jeslí.
Chci vidět jehně, které ženou,
v něm obět prostou obsaženou,
jíž mocen je vždy měkký lid;
chci vidět všecky prosté dary
i slyšet jistý nápěv starý,
spasení lidstva velebit.
Chci býti sklácen jasným divem
a vidět, kterak v plání mživém
tmou báně hvězda zápasí,
byť v prsou mých se víra živá
už nevznáší a neozývá,
že není žití bez krásy.