Ohlasné, dlouhé chodby klášterů
v snech vyděšených vídám nejčastěji,
kde lesklé oči bledých paterů
pod lampou mžikovou se extaticky chvějí.
Kde v snětích šeříku srub studny rozvalené
se dělí s ptáky o truchlivé sny,
když první stín se chvatný v houště vžene,
kam plakat chodí novic nemocný;
kde mřížením je vidět opuštěné dvory,
zšeřilé stínem starých kaštanů,
jež hučí mdlobné, potácivé chóry
a klaní se ze strany na stranu.
V snech slýchám umdlených, jak stromy šumí,
a rachot okovu té mrtvé studně na dno,
a v houšti nemocný jak novic vzdechy tlumí,
když ve dvůr padá podvečerní chladno...