Svět skoupý u nohou: Mé žhavé dítě,
tvé zorničky jak rostou dychtivě
a žádost tepnami ti chodí, bije lítě,
s tím svatým soumrakem v tak příkré protivě.
Je nutno zabouřit a vylíti se z břehů!
Vykřičet bolestně a otrávit se pitím!
Pak umím jít přes bázlivost a něhu
a vášně plamínkem si do prohlubní svítím.
Zhyň všecko, co jen doufá, živoří!
A požárům a krvi: Vivat! Vivat!!
My půjdem poslouchat, jak moře hovoří,
na nejrudější západy se půjdem spolu dívat.
Pojď! Ty mi rozumíš... Jen pokud ráno není,
jež parou špinavou se v prázdných polích vláčí,
než zastaneš mne v tupém vysílení
kdes tichého a shrbeného v pláči.