Sem plný žár se těžce slévá dolů
na kamenaté, nahé mrtviny,
na pruhy chorobných a žlutých travních stvolů,
z nichž živý nejde výdech jediný.
Jen brouk se černý, vážný v opuštění
přes kupky písečné jak v beznaději plazí,
však pohyb, zážeh životní zde jiný není, není.
Je nebe bledé bílým ohněm zkázy!
Jen tenká kůže z převleklého hada
v troud zkoralá juž chví se na kameně,
kam nový žár vzňatého nebe padá
a padá, padá stále, neznaveně...
I brouk juž zalez. Dne finale se blíží,
západ se rozlil splavem bledorudým
a v lože vyhřáté se hrozný kolos níží...
Proč nežehnáš těm, Pane, místům chudým?