Na stezkách zbojnických, jež v temnotách se kříží,
kde v běhu vyjí vlci hladoví,
podivný divous sroubil černou chýži,
beztvárnou jako kámen hromový.
Hvozd zemdlen hřměl a na vše strany od ní
bublaly dutě skryté síly vodní;
jak tábor spící, skrytý do skály
ve shnilých jamkách houby mžikaly.
Bylo tak mrtvo... V žádné lstivé léči
zvěř nekvílela nikde ubohá
i nehrozilo žádné nebezpečí
než ztravující blízkost u boha.