Zas vidím vás ve bledých šatech,
se vzdorem, trochu toužící...
Tak jako dnes, ve starých vratech
čněl tvarohový sloužící.
Váš papa tehdáž meškal v lese
a nikdo, nikdo nestřežil,
ten obraz mi se v slzách třese
a variant bych nepřežil.
Ach ano, trochu zavřít víčka
a vidím všecko nanovo:
šla žebrotou má prababička
a vy jste dítě pánovo...
Byl letní vzduch a keře hlohu
ty voněly, (eh, lyrika!)
já zdivočil jsem, přisám bohu,
neb byla doba slavíka.
Však proč jste stála v krytém křoví,
jak filigránek z úběle,
já přišel blíž se dvěma slovy
a třásl jsem se na těle...
Pak vzkřik’ jsem krátce selským křikem...
(zem, nebe v jedné slitině...)
pod napřaženým slunečníkem
jste zaplakala nevinně.
Ach ano, trochu zavřít víčka
a vidím všecko nanovo,
šla žebrotou má prababička
a vy jste dítě pánovo.
Zas vidím vás ve bledých šatech
se vzdorem, trochu toužící,
jen směšna je mi silhouetta
ten tvarohový sloužící...