Bizarní skupenství jsem z hvězd si bílých skládal,
když z venčí ani šust mi nedonikal,
jen tikot červotoče drobně v hluš se vkrádal
a občas v štítech vítr zanaříkal.
To byly noci! Sny mne pomíjely,
když úsilně jsem uvědomil sobě,
bez lásky hřejivé že v zdech jsem osamělý,
dvě hlavy posledních, že sťala Smrt mi obě.
To byly noci! Tajně oživeny
pochodem stínů, jež se jizbou táhly
s neznámým šelestem, jejž setřásaly stěny,
vzbouzely ve mně smutek neobsáhlý.
Jen hvězdy noci předlouhé mi zkracovaly,
když velkou jsem z nich klenul slávobránu
a sdílně ke mne třásly se a plály.
Já s těmi hvězdami se těžce loučil k ránu!