Ukrytá lesní mýtina,
nad kterou slunce zhasíná
tak jako zázrak žhavý...
Etherná hluchost veliká
tvého se srdce dotýká,
vane ti kolem hlavy.
Valí se jako němý proud,
zbavený z vlastní moci pout
ve světle mírném, svatém,
všecka tvá bytost ubitá
tváří v tvář se tak ocitá
před jejím majestátem.
Nelká tu pramen, ševel, šum,
stoupá jen ticho ke tvým rtům
tak jako nápoj těžký,
neklidné všecky představy
na mrtvém bodu zastaví:
zítřejšky jako dnešky.