Má hlava šedá, bláhová
se probouzela poznova,
až chýlilo se k ránu
a v pause mezi ševely
mé smysly mluvit slyšely
řeč sošky z porculánu.
Ač subtilní a ztepilá,
tak žhavé řeči mluvila
a vymýšlela pro ty,
již v duchu rádi zesmilní
i k přelomu jsou náchylni
jak sošky z terracoty.
Pod vykasanou košilí
se svižné nožky svítily
a dravě plály ze tmy,
však z jiných bylo zříti vnad
jen to, co možno ukázat
před užaslými dětmi.
Chop, hliněný se panáku,
těch nevídaných zázraků
a v pasu tělo prohni
a sevři ruce bezcitné,
ať podruhé se ocitne
zas terracota v ohni!