Síň nebes vysokou kryl obsidián tmavý,
skel černých, magických zlou neprůzračnost měl,
třpyt mlhy kosmické, jež v mrazivosti tráví
svá vírná staletí, ji šumně obechvěl;
kde závrať duchová jen vlála všemi směry
nad nihilní a němá rozpětí,
v kruh do věčna se stroucí hemisféry,
čas tekoucí kde možno slyšeti.
Pout mrtvých vlasatic, v níž nenastoupí směna,
jichž početí a zánik neznámy,
jak tajný znak je v černu nakreslena
pro zoufalství a touhu nad námi.
Břeh země snů v tom není moři marném,
kam sahají hvězd bledé krystaly...
Zde vadneme a tajemstvími stárnem,
aniž jsme jednou k němu přistali.