Tam u nás v polích podivně se smráká,
že náhle, bůh ví jak, vše flóry ošatí,
jak z prázdnot by let obrovského ptáka,
jenž nedá hlasu, zdál se klesati.
Tam u nás v polích prorvy jsou a jámy,
jež lačně se vším černem nasytí,
v těch nocích jesenních jen úzkost tápá s námi,
jež o milost nám velí prositi.
Tam u nás cesty pozdně cíl svůj tratí,
kdož jimi šli, jaks’ navždy mizejí,
ta tmavá pole nedají nám znáti
ni víru, lásku, ani naději.
Z těch polí pýr a stopy kouřů čiší,
zem’ ztemní necitně, již pluh tu poraní;
bez vůle své jsou místa tato bližší
ne tichostí, však mírou zoufání.