Šel v noci kdos (prý blázen) ulicí, když všecko sen (prý spravedlivý) spalo; byl příliš mlád, však přece na líci mu vadlo cos a tiše umíralo.
A s hvězdami ten „kdosi“ hovořil, jak druhdy v písních erotických bývá: „Bledounké světy, který je váš cíl a vaše věštba, stáda moje nyvá?
To po vás taky tolik proudí kalu a z jeho řečišť tolik plísně kvete? A kolik u vás „nejvyšších“ je Baalů?“ (Nuž, nebyl blázen? duše dobré, rcete!)
...I sklonil oči... Domy kolem strmí a seladonské ve tmách arkýře nad tlamy chrličů, jež nikdo nenakrmí, a zbylý prapor šumí s pilíře.
Tu chvojky krčem, klenotníků mříže a stínuplné pece zvonařů, průlomy nízké do havířské chýže, musea, sněmy s hesly císařů.
„Mé rodné město!“ sténal chodec suše, „Ninive, plné hnusných stonožek! Až v hlubinách se za tě hanbí duše!“ (Byl blázen čirý, jak jsem z předu řek’.)
„Za tváře tvojich přejedených kněží, za sešlé děti, prsty ssající, za věrné manželky, jež u milenců leží a lascivně se, líně tvářící.
Za tribuny tvé bachraté a dušné, za tvoje vojsko zpupné, strakaté, za loupežníky kol bran neposlušné, jež právem lživým marně stíháte!
Za zřízení tvé, zfalšovanou víru, za krby tvé a za vše tvoje ženství! za dějepravné rány bohatýrů!“ (To řečeno juž jistě ze šílenství!)
„Pah“ – mávl rukou – „zaslíbená země Kolumby nové marně očekává! Plískání zátok z dálek zvoní ke mně! ...Má mladá hlava! Moje mladá hlava!“
Cookies on Poetry Cove