Je na hřbitově kromě ticha,
jež z prsou němých věcí dýchá,
i věčné slávy tanutí;
svá pouta ruší volnost sama
jak před povzletem do neznáma
šleh zkamenělých perutí.
Plá vzácná věta v černu zlatem,
že smrt se pouze v tichu svatém
ve stálý život promění,
tlak pohne křížem, jenž je rzivý,
a v korunách a kmenu jívy
je zatajené úpění.
Ruch barev ztišen ve svém blízku,
přes temný mramor obelisku
se pentle rudě mihotá,
jak cesta k smrti by to byla,
již – unikajíc – potřísnila
krev zmařeného života.
Nic nevyzradí kámen sivý,
svůj plamen lampa neuživí,
když ztrávil sílu oleje,
a ticho jako vodstva věku
zde splaví navždy po člověku
i rozptýlené šlépěje.