Strom urostlý a vzneslý,
jenž černý stín svůj kreslí
a vrhá do plání,
ach, vábný strom to není,
je vztýčen bez zachvění
strom mého poznání.
Má život hrůzný, němý,
sám jeden mezi všemi,
jenž neschne, nepučí,
od nepaměti stoje
pne mlčky větve svoje
jak siré náručí.
A věřit, že by zkvítal!?
Plod rozvonělý skytal?
Toť sázka prohraná!
On neposkytne ani
u vlídném smilování
krov hnízdu havrana.
Ač organicky zdravý,
mi plodu nezůstaví.
Zřím v těžké bezmoci,
že snad je fikcí pouhou
a v podzim zemru touhou
po jeho ovoci.