Duch zvířil hebký prach as po pokoji chodě
a rozptýlil ho jemně po komodě,
spinetu, stole,
jím příkrost tvarů do závojů šatí,
svět snů nás cvičí smysly objímati,
ne pravdy holé.
Krok jeho vratký svadlý tepich dusí
– má akord barev vyssátý a kusý,
pro dnešní oči –
kol čtyrech stěn jen věčně může vésti
a útleji ta chůze přešelestí
než červotoči.
Jde, jak by vál. A snícím čelem rovně
svou němou cestu váží ke knihovně
ten fantóm plachý,
kde minulost, ač tlí, přec voní jarem,
čte tady v sledu nad století starém
své almanachy.