Za starou ves, v níž kotvím láskou živou,
šel v úvahách jsem o dnech, osudu...
Ne, nechci – marně! – přízeň zimomřivou
a nikomu ji splácet nebudu!
Já melancholik, neznat facit všeho!
Strniska zbude smutná sézona
a tenký vítr prchat bude z něho,
přípravy tupé horal vykoná.
Se chmurou v oku jehnice jdou zvolna
v mou starou ves, v níž kotvím v důvěře
a nálada je mdlá a blahovolná
(stesk dějepravné asi večeře).
Smrtelně máty po zahradách voní,
jehnice mají v oku téměř pláč.
Skrz starou ves jdu; přemýšleje o ní,
řku „dobrou noc!“ jsemť hlubodechý spáč...