Oči mé snad bezvědomky
v knize se starými zlomky
hořká místa volí,
tatáž marnost jako kdysi
dnes se do ovzduší mísí
na Kosově poli.
Chmurná vůně srbské krve
rozlévá se jako prve,
na planinách zraje,
Sáva jako oběť živá
v nezhojeném žalu vplývá
volně do Dunaje.
Drina, luzná lidu máti,
která zřela umírati
poddané i cary,
úpí jako nástroj dlouze,
propůjčuje lidské touze
přídech dějin starý.
Lesy, hory, sirá země,
kterou smutek šatí jemně
v šerý závoj tenký,
cítí, jak by v hrudi tkvěla
od staletí zrezivělá
ocel damascenky.