Tak jednou západ vzplanul, že to byl čirý div, co otevřelo nebe svých ostrých perspektiv. Sluj granátová zela a liják zlatý kles kam’s do astrálních pastvin, na korálový les.
A nadobzoří bylo jen kráter plamenný, v němž měnila se mračna jak mořské murény. Vzňal na prérii nebes se hrůzný požár trav, co plaché bylo, bledé, svým žárem udolav.
A chvosty hvězdné metal, by obrazil se v nich boj vnějšku zmíravého a hlubin zevnitřních. Však potom požár hasnul, vše stráviv jako hlad, jak v amethystu zřený svět zdál se uvadat.
A v popelišti sivém jen rudý zbýval sled, hrst růží, již kdos vhodil za rakví naposled. Tak záře všecky hluchly a tály pozvolna, že mihotala ještě jen vidma mrtvolná.
Ten večer v galerii tak sám a sám jsem byl, zřel zánik ohňů žhoucích a vyzářených sil, jak okny se sem vtírá jak duhovitý had, by mezi věci mrtvé sám přišel umírat.
Na starém zlatě rámů, na bílém svalstvu soch by ještě jednou zjiskřit a roznítit se moh’. Tak zoufanlivě vzplanul, že bylo k nevíře, jak v jeho svitu zpyšněl mdlý portrét rytíře;
A na obraze jiném, kde lázeň nahých žen, byl ten svit prismaticky a jemně rozložen, na čelo, ústa, hrdlo, na ňadra, klín a plec, jako když v tajemnosti se zachví řada svěc.
A zářil jako granát na žalné výrony z pod mečů zabodnutých do prsu Madony. Ten večer v galerii tak sám a sám jsem byl, zřel zánik ohňů žhoucích a vyzářených sil.
Cookies on Poetry Cove