SOŠKA

Mnohokrát se jako slepý k domněnce své vracím, že má duši křehká soška na mém stolku psacím: je to jedna z bludných nauk, ze samot jež bují, v kteréž jenom sebe sama občas vyučuji;

labilní je v základech svých, vystavěná pouze na mém trapném samotářství, nezřízené touze po něčem, co nemá jména, nemá formy zralé, co jest mimo dosah smyslů skryto neustále.

Křehká soška z terracoty s úzkou taillí ladnou, na niž roucha nesřasená smyslně až padnou, ženka, do vnitřního světa zakleslá a němá, ač ve švihu lineálním rovné sobě nemá,

soška živoucího kyvu, líbezného gesta, kterou tvrdost chladné hmoty v zajetí svém trestá, vize její úsměv slibný, požár očí hasí, spíná v proudy umrtvené plynné její vlasy.

Starý Watteau v idyllách svých arkadických vžitý nevykřeše sladký pocit vyšší intensity, pastýřkám svým kadeřavým tolik vděku nedá, kolik ho stře na stůl psací štíhlá soška hnědá,

tolik jest mým žalným smyslům potřebná a drahá, rukou zdobnou, graciesní po srdci mi sahá, naplňuje moji duši vláním tužby dávné, jako když kol skrání parných šumnou pentlí mávne.

Jest mi sladkou souputnicí, družkou v plachém snění, v její hrudi nedotknuté zpronevěry není. Zdá se míti tajný zájem na mé lidské muce, zírá zrakem soustředěným na píšící ruce,

nutká i mé vratké písmo k podvědomým změnám, což je vlastnost propůjčená démonickým ženám. Vše, co myslím, o čem píši, jak by se už bylo v její duši nezbádané kdysi narodilo,

tajemnou a sdělnou mocí přešlo do mých visí. Není to však inspirace. Slov svých nenabízí. Žije prostě po mém boku jako dvojník milý, jako by dvě duše pouze jedním žitím žili. –

Já jsem stár už. Těžké mysli. Soška křepká, vzletná. Slitá sféra listopadu s živým jasem května. Léta stojí na mém stole neúpravném, starém, hýříc jakýms mimosvětským, přejemnělým tvarem,

závan jako z těla sylfy z roušek jejich šlehá, kreslí její paže, boky nevýstižná něha, koketně si její ruka lehkou sukni kasá, každý tvar je sladce hněten z mystického masa,

hledí s jistou ješitností na výraz své tváře, zrcadlený v černé tůňce mého kalamáře. Slyším hlas, jenž jako její z nitra hmoty šepce: já, vidoucí do života, béřu si tě, slepce.