Les nehučí. Je ticho tak,
kol plynouc těžce jako vrak,
jenž množství vody dělí,
ni travina, ni pýr a chvoj,
sníc, neprojeví nepokoj
a zřídka zaševelí.
Jak neživý je vzpřímen les,
a síla smrti kotví kdes,
kam nemožno spět za ní,
zde nenalézáš hranici,
kde končí život bující
a počne umírání.
Je polotónů zrak tvůj syt,
jak lázeň vlahá šerosvit
vše polévá a topí
a tak ti prostor připadá
jak zakuklená záhada,
jíž duch tvůj nepochopí.
Až toho ticha zralý plod
co pramen tajných, živých vod
se ozve – pění drozda,
sten zdušený a nesmělý,
jenž srdce moje rozdělí
a z marné touhy rozdá.
To není útlý ptačí zpěv,
víc kaskádě, s níž kane krev,
to podobno je spíše,
a duše těžko rozezná,
zda míra smutku bezmezná
vlá z hlubiny či s výše.
Co nelze odět’ v slovní šat,
tu slyšíš v hebkém altu štkát,
jak těžkou zpověď srdcí.
To není zpěv, toť moře tuch,
jež bije smutně ve tvůj sluch,
kamž slepě chceš se vrci.