Už večer vstal. Tak nebesa se klenou,
jak lidé praví – moře bez hrází...
Svou vlastní trýzeň letmo zobrazenou
ve běhu mračna duch můj nachází.
Už tmí se lán i socha v poli chudne
a její ústa ssají vánku proud,
jsou sečteny dny románově bludné,
u této sochy hodlám usednout.
Má vlastní trýzeň! Mračno, které kvapí,
jež ve hvězdách co stín se mihotá!
Toť socha v černé, zoufanlivé kápi,
jež vyjmuta je z toho života.