Již starý Pavlán ustal ve svém čtení, ve zraku zaschlém dávné síly není, leč slzy líti; je v starých knihách mnoho temných věcí,
a bílá hlava padá zlehka k pleci pod váhou žití. Je večer všeho. Množí ticho cely, do okna zírá mráček zkrvavělý
a žalně pěje o mnichu, jemuž možnost byla přána, v ten večer vzíti z rukou svého pána smrt bez trofeje.
Dnes prvně prior dotčen byl v svých citech, zřel stíny šumné vláti po ambitech, jsa jimi ovát, vše, s čím byl splynul ve svém malém světě,
zřel v těchto stínech předmět po předmětě blíž předstupovat. Zřel celý konvent. Mlžný obraz tváří, jak vynikají z temna v refektáři
a po tabuli jsou vážní, smutní, nesdílní a tiší, však skryté muky do knih velkých píší stem majuskulí.
Zřel nitro chrámu. Zásvětní plam svící a sochy v transi ruce spínající nad kryptou hrabat; a ještě akkord cítil, jak se taví,
jejž zanechal hrom varhan rozlehavý po zmlklém Stabat. Pil prostor plný obětního pachu, se svitem oken v chromatickém prachu,
jak sny se pijí, zřel nahosť stigmat, která svatí měli, a lyry zlaté mezi archanděly bez melodií.
Zřel za mřížemi hrob Božího Syna, jejž hlídá lampa neklidná a siná a duši dere, chór bratří slyšel, k němuž mlčky vstali,
jejž sordinuje jemný smysl dálí, pět Miserere. A viděl zlato monstrancí, jak třeští, třpyt perel bledých kane v truchlém dešti,
jak v slzách jeho, a slyšel potom sjíti se svých retů: proč, bože mrtvých, nevrátil jsi světu mne nešťastného?
Cookies on Poetry Cove