Noc omamná, jíž v každé hrudi
se neobsáhlý zmatek budí,
jak z hlubin smrti vyvřelý,
že snášíš mdlobná muka sterá,
jak měl bys přijmout’ z rukou šera
ty nejtajnější úděly.
A vůně travin zchladlá, sytá,
ti pocit spavých léků skýtá
a stavy přešlé choroby,
co soumrak šumnou koupel taví
a kolébáním tvojí hlavy
ti sladkou závrať působí.
Tu slavík jako truvér čistý,
skryt s bolestí svou mezi listy
jak živé srdce na keři,
těch pěje slovy, již se vzdali
všech představ, jež kdy milovali
a v které více nevěří.
Mníš, opit tím, co slyšíš tlouci,
že není zpěv, leč roztok vroucí
tvých nespočetných bolestí,
jenž může všechen smysl žití
svou silou servat, odplaviti
a – neznámo, kam – zanésti.