Vře ticho předsmrtné, sníh bez konce v ně padá,
jsou háje v kožiších a v hermelínech lada
a břitkost běli
tak v oči bije, chvosty jisker metá,
jak z marných dálek vesmírného světa
by přicházely.
Hrob stele čas a zasypává hluší,
stan bělostný se rozevlaje v duši,
tknut vírem věků,
z týchž zřídel tryská nicota i síla,
smrt sestoupí jak hubitelka bílá
níž ku člověku.
Smrt, sněžná smrt, však skrývající žití,
mdle v hrobě spát, však přece nezemříti
že dáno tělu,
je dáno mu se rozejíti s hmotnem,
jak v prostoru by vanul bezživotném
let archandělů.
Taj rozloh velkých pojetí se vzpírá,
již shasnul věrný Cefeus a Lyra
i Vega skvělá,
to ruka boží nad věčnostmi bdící
se přiblížila k hluché klenotnici,
již uzavřela.
A pak je noc tak indychová, hustá,
ni představa z té hloubky nevyrůstá
o dění svatém,
v tom čase zem však okov smrti láme,
my z černa snů už matně prohledáme
před slunovratem.
Báň širá blednouc praská jako svíce,
hnou tajemně se černé borovice
jak zalklé slastmi,
zvon skleněný, jenž srdce živé tají,
je zavěšený vznosně na okraji
kdes nad propastmi.