Já slab jsem šel a plný žele
juž před svítáním za rosy
a usmíval se nevesele,
že nedočkal jsem kohosi.
Můj vlastni úsměv bolel sice,
jako když jizvu rozšklebí,
však větší bolest půlměsíce,
jenž rozplýval se na nebi.
Já probouzel jsem slůvkem „včera“
až z hloubi vlny minula,
a do skonání náplň šera
kol plynula a plynula...