Já nemohu víc, jak bych chtěl,
své zkrutlé sepnout hnáty,
nuž, jaký div, já zapomněl
modlitbu za magnáty.
Jsem seschlý bodlák huňatý,
kol něhož slunná cesta,
jejž sehne dítě s housaty
a hůlkou panák z města.
Jist rok co rok, že sadů bůh
mi ohryzky jen zrodí,
na smetanu mi mraky much
a medvěd v ouly chodí.
Krav blahodárná vemena
nic líp než voda s krví
a vzešla-li má semena,
smršť nadělá z nich mrvy.
Můj kostelíček rozbil hrom,
když šel jsem díky činit,
budu-li dále živ jak strom,
mne z toho nelze vinit,
neb bez instancí za pár let
bych zpyšněl jako ženy,
i moh’ by tajně vypučet’
květ vzpoury zatracený.
Já nemohu víc, jak bych chtěl,
své zkrutlé sepnout hnáty,
nuž, jaký div, já zapomněl
modlitbu za magnáty!