Více slasti, muk a vzpietí
nelze duchu uslyšeti
v tiché písni jedné,
více vzlyků, zrad a lásek,
jimiž vzbouří sedmihlásek
mrtvé odpoledne.
Tiše jako pramen touhy
line se stín hlasu pouhý
kalinami, bezem.
Není v hloubi jeho klamu,
básníkem je sobě samu,
sobě samu knězem.
Útle jako housle, flétny
chvěje jeho rokot vzletný
jasmínem a hlohem.
Modlitbou je, plesem, pláčem,
sobě sám jest vyznavačem,
sobě sám je bohem.