Ty růže, které kvetly kolem,
jak zranil by je krutý žel,
jenž k nejtemnějším trýzním srdce
od věčnosti by náležel.
Sen mezi rty jak ochořelé
když vžene parnou lidskou krev,
na tváři ohni hektickými
a omamnými zahořev.
Jak nitro mušlí utajené,
tak damascenských růží střed
se nítil mocnou vášnivostí,
co jejich okraj v touze bled’.
Tu růže sluncem pukající
jak kněžny, které v životě
šly s nezbádaným rysem v lící
a s pýchou na rtu mimo tě.