Je léto dusné. Srdce v těle už tluče jaksi zlenivěle a ozývá se bez rady a hluché ticho kryje vísku,
jen matný šelest vodotrysku jde ze zámecké zahrady. Tu kapek dešť se tlumí listy, neb ozývá se půlton čistý,
jak kane voda do vody, i tíhu, která světy kácí, i vážnost prostou ve své práci má každá součást přírody.
Však uvést v souhlas duše lidí se příkazy, jež hmotu řídí, zdaž podaří se komusi? Být vážný, přesný, svatý, zdravý
a neupadat do únavy – e – to jsou marné pokusy! Jsou lidé v poli. Duše živá se do zahrady nepodívá,
jdouc opatrně po zvuku a v zámku spánek všecky topí, jak mrtvy visí k zemi copy a tíží tupě paruku.
Je na zahradě všecko v klidu i zahradník, chtě zaspat bídu, tu položil se na cestu a nerozeznáš bzukot včelí
od kapky vody, jež se dělí ve zmrtvujícím šelestu. A růže, bezy, jasmín vlavý se dotýkají hrudi, hlavy,
jež nevidí, ni neslyší, že pocit stejně mdlý a smytý, jenž má být králem nad pocity, je v smrti jen a v hašiši.
Však nejen růže. Divé hlohy též nejsou zhola bez úlohy na scéně, jíž jest lidský svět, neb dýchají a v parnu mámí
a jejich vůně klesá s námi ze spánku v spánek zase zpět. Spí nádvorník i lokaj, kočí a jejich tučné slité oči
se vnitřním mírem opíjí. Lze přímo říc’, jak spánek sytí, jsa kvintesencí živobytí, i kterak spánek zabíjí.
I motýl, jehož pohyb vždycky byl neklidný, ač harmonický, jak zraněn v trávu zapadá a jako obraz lidské touhy,
když oslabí ji život dlouhý, je vedrem zprahlá zahrada. Však slyšme nyní! Kroky čísi se ve sbor zhaslých zvuků mísí
a zachvívá se ovzduší, ač chodce ještě vidět není, už to je lehké osvěžení pro krajinu i pro duši.
Hle, kroky rostou kvapně v síle až objeví se nahodile na stezce parku dívčí zjev, v čemž stopy kouzla asi vězí,
neb občerství se růže, bezy i v žilách sama lidská krev. Teď však je zřejmo z toho zjevu, že dostavil se na rendezvous,
však chybí klid a rozvaha, že kdosi schýlen čeká v křoví a vlastními je trýzněn slovy a bez účelu přisahá.
Že tento kdos je hbitý, hezký, má paruku a bílé přesky i panský frak a střevíce, že srdce, které prudce bije,
proň chová jisté sympatie, jsouc mučeno tím velice. Však slyšme dále! Altán sešlý, kamž pozděj on i ona vešli,
má přítmí, vlídné obrysy, v něm jiná sféra zdá se stoupat, jak výdech prvních jarních poupat i lehčí život jakýsi...
Jak vyproštěný ze jha země zde člověk jest a chápe jemně, co kdys mu bylo z dosahu... Zjev mužský, hbitý líbá, klečí
a dvakrát během prudké řeči svou opakuje přísahu. Hne přísaha ta nebem, zemí, až keře kývnou haluzemi
a sesílí se bzukot včel; i sama voda živěj kane, mne zahradník si oči, vstane, jak v světě žít by zapomněl.
I nádvorník i lokaj tlustý se probouzí a jejich ústy jde dlouhý, sladký, zvučný vzlyk, jim zalesknou se oči obě,
jak po mdlobě či po chorobě plá první jasný okamžik. Hned voda pěje půlton čistý, chvíc v basinu se mezi listy
a rozmáhá se svěží chlad, a láska jako fluid vřelý se ve všem živém rozševelí, ve smysly počne pronikat.
I neživá věc ale mění svou podstatu v tom okamžení a jeví záblesk nějaký... A rty, jejž skrytá hnutí ženou,
dlíš před záhadou rozřešenou, jak povstávají zázraky.
Cookies on Poetry Cove