Měď listí zetlelá tu zalkle jaksi čiší
a věje podivný a jeskynní tu chlad,
šum větviček, jež ucho stékat slyší,
jak z mluvy mrtvých obsah byl by vzat.
Říš světel zlomených a polotónů stře se,
říš stále bezvládná, ač v řádech zakletá;
jsi v podsvětí, ne v živém horském lese,
pro vnitřní mír jsa sklizen se světa.
Smrt roklí jde a v tom jest její síla,
že tiše, bez žalu tvou touhu zabíjí,
mlýn tichosti zde dobu žití smílá
a na vteřiny útlé dělí ji.
Ni ptáček netíkne. Zde nezaperlí voda
se v černém, klikatém a mrtvém korytě,
šíp ticha zhrocený jen smysly tvoje zbodá
a divným žalem srdce bolí tě.
Zem’, jež tu hnije, nedá nikdy vzniku
u stébla travin zdravé zeleni,
vše, co tu vyrostlo, už v tomže okamžiku
nabývá znaku svého míjení.
Jako by duby sta let byly v spaní,
bez hybných čněly vzhůru haluzí,
tady se mysl v bezmocnosti brání
pohřbíti chabou žití ilusi.
Smrt je tu v rokli. V norách země není
památky ani na sen zvířecí,
jest ti, tak jak by všecko utrpení
v proudu tvé krve mělo odtéci.