Dne úsvit kalný po hájemství těká
jak pozdravený člověk z choroby,
čís ranní soprán s výsosti se smeká
a sevření a zmatek působí.
Tu vzepnou se a zašelestí sosny,
jak ze spánku když zima políbí,
jak člověk ten, jenž zapomněl žít pro sny
a ony jeho plachost měly by.
A těly hnou jak žehnající kněží,
jichž cizí řeč je duchu vzdálená...
A ještě mír a mdloba kolem leží,
když říjení zní v dálce jelena.