Šum Tigridu a Eufratu je měkký
jak hovor ženy v loži, ne hlas řeky,
jak sladkým žárem rozplavený med,
a fíkovník a citrus stín svůj metá,
vzdech tane z prsou zevnitřního světa,
kam ještě kročej vejít nedoved’.
Tu hrozen vinných rév, jsa sytý šťávou, visí,
mrak mění půvabný své nepokojné rysy
jak plachá, duchová a sensitivní líc,
a píseň života, zníc bez tíhy a hoře
se hrdlem ptactev line v sykomoře
jak pramen barevný pod prismem vzkvétajíc.
Tu ještěr jiskrný i sajka, páv a ryba,
čím živly hojné jsou, co v svobodě se hýbá,
v čem chvěje, pění se a krouží žhoucí krev,
tu, v síle své a instinktu jsa slepý,
pod stříbrem lunným v rovinaté stepi
jenž vladaří, jsa nezkonejšen – lev.
Květ sněžný mandloně a zeleň lučin šťavná,
ruch lesních divočin jak hudba nesoustavná,
let šumný papoušků a šelest motýlí,
var tvarů živoucích tak rozmarný a prudký
a provtělený ve smyslné skutky
žár života, jehož teď nabyly;
a lidská dvojice, tak v nahotě své stkvělá,
tak růjného a prahnoucího těla,
a s duší v pubertě jak pupen v toulci skrytou,
a země měnlivá a vulkanicky tvárná,
kde duhy strou se, blesk se kmitá z parna
svou silou nezmarnou a ještě nevybitou.