Jsem Quixote pozdní... Rocinantu šedou
mi prodavači slepou kamsi vedou
i Sancho zesnul, udusiv se v tuku,
a jeho paměť blaží hejno kluků.
S mou Dulcineou – snové přeubozí! –
má mnoho dětí sedlák od Tobosy
a všecky děti zdravé a jak hloupé!
(V mém kyrysu se nejmenší teď koupe.)
A na mém zámku illusorních věží
trus holubí a shnilé došky leží
a je to všecko k smíchu zakrsalé:
jsouť z bastionů kuří domky malé,
v něž dřevcem mým, teď puklým ve dva kusy,
tu denně skoták tučné vhání husy...
Jsem jiný sám, i kraj je dílem jiný,
jen netknuty ční povětrné mlýny.