Zděsil se král ze zkamenělé říše
a ustal hledět v prázdno ztrnule,
v skleněných stromech zvonky zkvetly tiše
a zarděla se v rakvi Sněhule.
A hlásný v báni znova nadul plíce,
až rozlétly se řevem prostory,
a panoš vstal a vzdychal tíž a více
k touženým oknům, pln jsa pokory.
A prasklo v krbu, ohník zatancoval,
až srazili se v spěchu kuchaři,
zas lovčí sokol v pruty klece kloval,
přetrhli smyčky krásní ohaři.
I vzniklo v dvoře plno řehtu, šumu,
vjel luňák šípem mezi kuřata,
zív’ ponocný a z ranní páry chlumu
se vybírala záře přesvatá.
A Sněhulka si štěstím ještě bledá
nad proudy vlasů vznáší korunu,
sněm koboltů se z temných koutů zvedá
a s tenkou písní kvapí ke trůnu...