Já zemru, řekl útlým hlasem,
dál hoře svého nesnesu,
však slova ta se neobešla
bez strojeného přednesu.
O zemru, řekl ujec starý
k své příliš mladé neteři,
kdež ona stála s bílým pasem
jak první růže na keři.
Ta slova čiré lyričnosti
„smrt pro lásku i pro krásu“
jsou prostě vzata z almanachu
ve bledém modrém atlasu.
Tu ptáci v parku slabě pěli
i v javoru i na buku,
neb lásku znali odedávna
jak bílou jeho paruku.
Já zemru láskou, řekl útle,
však zřel, jak růže ztepilá
na líci měla uštěpačnosť,
jež v almanachu nebyla.