Tak plyne Acheron, jak plynula by láva,
mdlý pleskot vln se nepostihlým stává
pro sluch i cit;
prám šerý, dlouhý kolísá svou tíží,
stín zesnulých se v předurčení blíží
v svůj věčný byt.
Jak jistě Charon vesly svými vládne,
kde hrozí víry, výtočiny zrádné,
kde hlubina!
A jako onyx bezlesklý a tmavý
jsou vody mrtvé, nelaskavé splavy,
jež protíná.
A osud mrtvých záhada jest němá.
Mzdy peníz trpký vnitřní ceny nemá,
žhne v jeho dlani...
Se břehu k břehu cesta věčně jedna,
přes život duše clona nepřehledná
až do skonání.