Prastaré lesy dýchavé a hřmící
kantáty bez textů v únavném kolísání
všech šerých kmenů, slitých v kolonády
za vlažných větrů od daleka přišlých.
Lesy, jež milost udílí a krotí pýchu,
těch, již v ně vešli s neodkrytou hlavou,
lhostejní slyšet z houštin stmívajících
pochmourný švehol ptáka samotáře.
Lesy, jež jistě přinutí kde koho sepnout ruce,
když z dálných prohlubní cíp měsíčného nebe
– stříbrný pramínek se zmítá mezi stromy,
– náhrobní lampička, jež vzlyká usínajíc.
Sem, mladá krvi, třást se přicházívej!
Zde ucítíš, žes šlechetný a dobrý
a pohnut rozpláčeš se jako malé dítě
nad poznáním své měkké přístupnosti
a nad obrázkem černým svaté panny,
jež žehná poutníkům, jsouc omývána rosou
se snětí tekoucí a sesmutněná štkáním
divokých doupňáků, k ní plaše vzlétajících.