PRALES.

Je plno tragiky kol, plno trůnní pýchy, ve hroby věčné němý jícen zve, stanásob možno smilné cítit hříchy, stanásob vzrůstat v kajicnosti své.

Tmy vlají tu, jsou také v nitru šera, as na dně všeho Pán se mihotá, svědomí šeptá strofy desatera v hruď ztraceného dávno života.

Jsou obavy, že duše duši potká, zemřelou duši v marném bezcestí, hluš ticho roní jako perlorodka, rty vzněcují se němou bolestí.

A tedy jdeš... Kdes v rašelinách mluví stem černých očí duté podsvětí, jde vzdálenostmi žalování žluvy... Ty zapláčeš, jsa roven dítěti.

A prales volá, nemožno se klamat, to prales volá „ahó“ hluboce, tlí v temnu dějství mlčenlivých dramat a časem kane shnilé ovoce.

Ucítíš časem jako nikdy dosud své srdce žalné samotou se chvít a časem šust... to dopřeje ti osud, že krásné zvíře kolem půjde pít.

Ty utaj dech i zapři: já se bojím! a kníže přejde v apatii dál, mráz ustrnulý zahrá srdcem tvojím, v tvůj nahý život, jenž se obával.

A jenom tráva než se zase srovná, než křoví vzdychne cosi pro sebe, pak hladina zas mdlá a vodorovná v tvém srdci hledí smutně do nebe...

Kříž udělej mi na čelo a ústa, to záludy a chumle překoná; je téměř noc a šílení mé vzrůstá, dme malátně se spánku opona.

Tak v čelo kříž jsem vroucně prosil včera, neb vzpomněl jsem na všecky harpyje, než vak jsem vzal a vyšel do večera... Však nadarmo, vše spalo!... Adieu!

A nyní bloudím, nemám tvého kříže, jda za svým echem, slábnu unyle, klam na mé oči šerá pásma víže a hlavou srážím ticha střechýle.

A nyní bloudím, jsem tu rodák cizí, na cizí padnu polomrtev zem a všecky bledé fantasie zmizí... (Bez tvého kříže, s tvojím obrazem!)

Juž láva noci připlovala ke mně i cítím její uhrančivý proud, jsou spojenci mi skorpioni země, zda duše tíž mi mohou odejmout?

Hluboko v dáli šelma někde zívá, předtucha krve klíčí z temnoty, stín kladouc rudý v usmívání tklivá, v nic netušící, sladké životy.

Kol stromy tuším, nemohu k nim vstáti, jen slyším tyto smutné hlaholy: „Zbloudil a zbloudil, víc se nenavrátí, spějte ho hledat všichni kamkoli!“

Mí spojenci jsou plžové a hadi, pln mdloby tížím černou lesů zem. – Mí spojenci... ó my se máme rádi!... (Bez tvého kříže s tvojím obrazem!)

A tak jsem zesnul..... Prales je mým vrahem, kus hlíny smutné vešlo do mých úst a tak jsem zesnul v osamění drahém, kol bledule se osmělily vzrůst.

A když se vzbudil prales ze své tíže (i prales tedy svoje jitra má!?), se pluky opic svezly ke mně blíže, mne probouzely svýma rukama;

mně šťávu malin daly, řkouce: bratře! ač ret můj chladný víc ji nepřijal, já sklenným okem na hru jejich patře, vším tělem mrtvým jsem jim děkoval.

A potom ptáci, motýli a šídla se sklonem hebkým přišli k mojim rtům... Tu teprv duše rozepnula křídla a pralesem se brala k nebesům...