Hvozd práchnivý a hluchý, jenž osídlen je duchy
a ztemněn tuchami,
jak ve hrob chodce kryje a šumné symfonie
ho uspí, omámí.
Stem ruk se po něm vzpáží, jej tichem k zemi sráží
a děsem ohromí,
duch pokořen je cele, neb vnitřní nepřátelé
jsou vkleti ve stromy,
tůň času tlí zde němá, vztah k přítomnosti nemá,
bez zřejmé proměny
sny rozkvetlé a touhy jsou dým jen pouhopouhý
v tmy černé ztracený.
Nic ticha neporuší, je prázdno v lidské duši,
toť kobka bez echa,
duch, padna v marném boji, vše z minulosti svojí
v plen tichu zanechá.
A lidský život celý, v němž zahořet jsme chtěli,
jak sirý byl by rov,
jak bezvodá je studně, jež zeje v prázdno bludně,
jak tryzna beze slov.
Smrt s černých větví kane, kmit věčnosti se stane,
je pozřen den i čas,
zde dlouhé doby plynou, tma zívá nad vteřinou,
když mine – zas – a zas.
Hvozd kontemplaci živí co plamen zádumčivý,
jenž sžíhá žití květ,
jenž mládí barev zbaví a spálí vavřín slávy,
tvé dílo naposled.
Vše zapomeneš v světě. Nic více nepohne tě
na upomínce tkvět,
ret pokušení sladký tě nepřivolá zpátky
v stav uplynulý zpět.