Tu když jsem sám a ticho keřů
mne zvonem hlubin potápí,
si vznítím louč a žaltář béřu
a srdce už mne netrápí.
Za pocestné... Kdož v hanbě úpí...
A za zbloudilé matrosy...
Můj vlastní věk, jsa příliš tupý,
se o přímluvu neprosí.
A za hněv církve... Za obilí...
A za vojáky ve zbrani...
Tu u chalupy zase kvílí
vše jímající klekání.
A tu je čas, kdy louč se láme
a nutno vkročit do noci...
Ach, žijeme a umíráme,
si nevědouce pomoci.